Aerodynamika u moderních formulových monopostů je jedním ze stěžejních bodů. Základem je správně vyvážit poměr mezi velikostí přítlaku a odporu auta pro daný okruh tak, aby monopost dosahoval ideálního poměru mezi maximální rychlostí na rovinkách a přilnavostí v zatáčkách.
Další aspekt jízdy vozu, který lze upravit prostřednictvím aerodynamiky je vyvážení vozu, co se týče přilnavosti, mezi přední a zadní nápravou a to především v rychlých a středně rychlých zatáčkách.
Aerodynamiku formulových monopostů můžeme rozdělit na 2 základní segmenty a to aerodynamiku křídel (předního a zadního) a aerodynamiku šasi (tedy především podlahy a difuzoru).
Aerodynamika křídel se nastavuje pomocí změny úhlu náběhu přítlačných ploch křídla, přičemž vyšší úhel znamená větší přítlak, ale zároveň také větší odpor (tzn. vyšší křídlo = lepší přilnavost v zatáčkách, ale zároveň nižší maximální rychlost na rovinkách a naopak). Změnou poměru přítlaku mezi předním a zadním křídlem pak změníme aerodynamické vyvážení vozu. Zvednutím předního křídla oproti zadnímu docílíme větší přilnavosti na přední nápravě a naopak.
Aerodynamiku šasi určuje především proudění vzduchu pod podlahou vozu směrem k difuzoru. Toto proudění lze ovlivnit úpravami světlé výšky a dorazů třetích tlumičů na zavěšení. Ve zkratce to funguje následovně, čím je přední část monopostu blíže k zemi a zadní výše od ní, tím více přítlaku podlaha generuje a zároveň se přilnavost přesouvá více na přední nápravu. Přední část podlahy se však nesmí dotýkat země, jinak dojde k přerušení proudění a kompletní ztrátě přítlaku. Zároveň nesmí být zadní část vozu příliš vysoko, jinak může dojít k odtržení proudění na difuzoru, což povede ke stejnému problému. Zmenšíme-li rozdíl mezi přední a zadní světlou výškou získáme stabilnější zadní část auta, menší aerodynamický odpor, ale zároveň i menší celkový přítlak